28. 2. 2015

SAMOTA A ZAPOMNĚNÍ

Každý den přijíždím domů autobusem ze školy a procházím kolem míst, na které jsem dříve denně chodívala a vidím lidi, se kterými jsem se denně bavila. Vidím také bývalé nejlepší kamarády, se kterými jsem se denně smála a také vidím rty, se kterými jsem se denně líbala. To všechno je teď pryč a nezbývá nic jiného, než vzpomínat na zážitky co se nám přihodily, na vzpomínky, které jsme spolu zažili a na témata, která jsme denně společně probírali ve škole. Vzpomínat na dny, které jsme spolu prožili a na filmy u kterých jsme proleželi celé hodiny.
Jednoho dne to okolnosti kolem nás změnily. Napřed to byly pouhé změny škol a nakonec samotné změny těchto lidí, na které měli velký dopad noví kamarádi v jejich okolí. Přestali jsme se scházet a při náhodném setkání jsme se pouze pozdravili. Po nějaké době jsme kolem sebe začali jen mlčky procházet, a když se naše oči setkaly, nahodili jsme jakýsi úsměv, který měl dát najevo, že se rádi vidíme, ale nemáme si co říct.
Postupně se nám lidi, které jsme milovali, začali odcizovat a kamarádi ze školy nás začali ignorovat. Všechno se tak náhle změnilo. Měli jsme velká přátelství, která měla vytrvat a naše první lásky, které neměly nikdy skončit.

1 komentář:

  1. To je pravda. Někteří lidé naštěstí zůstávají. Nebo přijdou noví. Takže nikdy není člověk sám. Ale taky je mi to líto - vidět ty, kteří mě kdysi měli rádi a přešlo je to...

    OdpovědětVymazat

Děkuji za každý krásný komentář.